DS má jiné tempo hry a tak k tomu musíte přistupovat. Kojima je pán v letech a na to se musíte naladit. Poté, co jsem založil rodinu to docela chápu a dokážu se na to naladit. I to bude jedno z témat (shon).
DS je skvělej, jak píše Lukasing, vzniká na tom závislost, za kterou se vám Kojima pak následně vysmívá, že takhle to funguje.
Většina lidi na světě to hraje podobně, nespěchají dopředu. Čili jako já stráví 30-40h a jsou u chapteru 2. Ta hratelnost je mrtě návyková. Je to úplně nejjednodušší koncept dopravit věci z místa A do místa B jako má většina her. Ale jak to vylepšit? Naházet překážky do té jednoduchosti z místa A do místa B a zachovat ten princip z A do B bez debilních vynucených variant C a D a x možností, a to je na tom to geniální. Ta samota, lopocení a naplánování vlastních sil, jak to tam dostat, kterou cestou, kolik toho vzít, čemu se vyhnout, co oželet a následně v praxi zjistit, že to tak jednoduše jako vzdušnou čarou nepůjde.
A varianty C, D, X, Y si vytvoříte sami, jen proto, aby jste si to zjednodušili, I když jste měli jet A<->B. Máte ale radost z vlastního způsobu řešení, takže si myslíte, že vám to ta hra nevnutila.
Pokaždý když člověk vyčerpá všechno a měl by mít mylnej pocit, že to je stereotyp, že ho to už nebaví, pokročí o minikrůček v příběhu a opět dostane nové možnosti, u kterých jen zírá s otevřenou pusou, protože mu v hlavě problesknou všechny nový permutace dopravy a uvědomí si, jak byl předtím hloupý.
MGS v tom vidím taky hodně. Skoda jen, že to je tak nějak ořezaný s možnostmi v plížení a konfrontace, protože čistě stealth je pekelně těžkej. Ona to taky není stealth hra a opět je x možností řešení. Sám si z toho dělám pokřiveným mozkem (mezkem) MGS.
Asynchronní multiplayer je opravdu zvláštní věc. Chvílemi vás to vybičuje k maximální zlosti, druhou chvíli k uznalému pokývování hlavou. Emoce jako na houpačce.
A téma make connections nemá od houpačky rovněž daleko. V jeden moment to zní logicky, poté zjistíte, že ta hra bere tolik času, že vás izoluje ještě víc od skutečnýho světa. Vzkazy od lidí jsou spíše otravné a ty vaše přehlížené. Svého známého ve hře v podstatě nikdy nenajdete. Po pár hodinách si uvědomíte, jak asynchronní multiplayer funguje pro sdílené složky všech hráčů v herním světě. Pozitivní nebo negativní, to už si posuďte sami.
Nevím, kdo z vás má děti, ale problematiku Kojima trefil moc dobře. Do toho si přečtěte knihu
Digitální demence a bude vám fakt ouzko.
Tím bych přešel k mému prozatimnímu otevřenému OST a songům, které mají fakt skvělej feeling na myšlenky pro vaše nejdražší.
Ke story toho moc neřeknu, daleko nejsem, ale je až úchylně pozitvní, jak s vámi hra komunikuje skrze dialogy a zprávy vedlejších NPC (opět problematika sociálních sití). Jinak za mě nemá teda absolutně žádný drive, proto asi nějaký budoucí playthrough chci zaměřit čistě na story s minimálním gameplayem a možná I v offlinu (stejně za pár let bude ten svět mrtvý). Ještě nemám tušení, jak se to vyvrbí, případně, jak moc je gameplay svázaný s myšlenkou příběhu.
Mimochodem od začátku hraji na nejvyšší obtížnost a náročnost je vskutku zatím nulová.